OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když v roce 2005 Američané BETWEEN THE BURIED AND ME vypustili album „Alaska“, bylo kolem toho docela pozdvižení. Komplikované, na poslech náročné, mnohaminutové hydry složené z mathcoru, grindu, death metalu a progrocku, nebyly v té době zrovna obvyklým zbožím a pro nemalý počet hudebních extrémistů se staly doslova senzací. Kapela svým přístupem inspirovala desítky dalších a po právu se z ní stal během let vůdce jedné těžko definovatelné metalové odnože.
Nyní máme rok 2011, „progresivní diktátoři“ vyměnili dlouholetého vydavatele a necelé dva roky od poslední řadovky nám posílají pozdrav v podobě kratšího EP. „The Parallax : Hypersleep Dialogues“ obsahuje sice jen tři kusy, ale jak bývá u téhle party zvykem, trvá každý deset minut, takže výsledná dávka není zas tak malá a byla by škoda ji nechat jen tak běžet.
Takže tedy, BTBAM jsou jako vždy namakaní, složití, nadžánrově rozkročení a svoji intenzivní masáž obsahující prvky deathu, grindu, rocku i jemného progu stále hnětou, jako nikdo jiný. Chtě nechtě je ale nutné vzít v potaz, že od dob „Alaska“ a „Colors“ uběhl nějaký ten čas a v kontextu současného dění už kapela není tolik vyjímečná. Drze si dovolím jít ještě dál a poukázat na to, že Američané neměli v minulosti vždy dokonalý zvuk a Tommy Rogers není prvoligový ani charismatický řvoun, ale díky vynalézavosti a posouvání kovových hranic jim toto jest navždy odpuštěno.
Pojďme ovšem k EP. „The Parallax : Hypersleep Dialogues“ nepřináší žádné zásadní změny ve směřování, ale přesto je krokem vpřed. Kapela nespí na vavřínech a ve snaze definitivně setřást šakaly - pronásledovatele udeřila s maximální silou. Nový materiál zní velmi dynamicky a je o poznání více zahuštěn. Riffy jsou obdivuhodné, baskytarové kudrlinky taktéž, tempo je nepolevující a o divokých bicích ani nemluvím. BETWEEN THE BURIED AND ME využili toho, že jsou dnes instrumentálně mnohem dál a svůj typický mix ještě více vyhrotili a nahráli s úžasným drivem.
První skladba „Specular Reflection“ je bezesporu jedna z jejich vůbec nejlepších. Členitá suita, chytře poskládaná z kontrastujících motivů, s příjemným zapojením čistého vokálu a zajímavými hudebními nápady se blíží k dokonalosti a zejména ona má na svědomí vysoké hodnocení. Dvojka „Augment Of Rebirth“ je tvrďárna par excellence. Intenzivní skladba je celou dobu poháněná neúprosnou bicí kanonádou a milionem drtivých riffů. Je tvrdá, neprostupná a obsahuje pouze minimum oddechových momentů, což z ní ovšem dělá při délce deseti minut docela těžké sousto. Třetí „Lunar Wilderness“ začíná slibně poklidnou brnkačkou, která zvolna přechází v téměř typický prog s kytarovým sólováním a pěkně klenutým melodickým vokálem, ale zanedlouho opět nastoupí pekelná řež, která zvolní až v závěrečných okamžicích.
EP jako celek je velmi intenzivní, divoké až chaotické dílo, ze kterého sice občas vykoukne příjemný melodický motiv, ale na nějaké delší proluky nesoucí se ve znamení jemného atmosférického vlnění tentokrát není čas. Košatost, rozsáhlost, epičnost či megalomanská nabubřelost na tomto EP tolik nefunguje a „The Parallax : Hypersleep Dialogues“ je v první řadě neúprosná smršť, do které když dokážete proniknout, obdaruje vás velkou porcí energie. Objektivně ani subjektivně nelze minialbum hodnotit jinak, než jako velmi dobré a jako vždy v případě BETWEEN THE BURIED AND ME zajímavé, ale ve skrytu duše tajně doufám, že chystané regulérní album (má vyjít ještě letos) bude měkčí, členitější a více krokem do nových a neprobádaných končin.
BETWEEN THE BURIED AND ME o kus tvrdší, techničtější, extrémnější.
8,5 / 10
Dan Briggs
- basa
Blake Richardson
- bicí
Tommy Giles Rogers
- vokály, klávesy
Paul Waggoner
- kytara
Dustie Waring
- kytara
1. Specular Reflection
2. Augment Of Rebirth
3. Lunar Wilderness
Colours II (2021)
Automata II (2018)
Automata I (2018)
Coma Ecliptic (2015)
The Parallax II: Future Sequence (2012)
The Parallax: Hypersleep Dialogues (EP) (2011)
The Great Misdirect (2009)
Colors (2007)
The Anatomy Of (2006)
Alaska (2005)
The Silent Circus (2003)
Between The Buried And Me (2002)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Metal Blade
Stopáž: 30:02
Produkce: BETWEEN THE BURIED AND ME, D.Bottrill, J.King
Studio: Metalworks Studios in Mississauga, Ontario/ Rattlebox Studios in Toronto
Věční experimentátoři BETWEEN THE BURIED AND ME jsou jednoduše v prudkém tvůrčím rozkvětu a okolnosti v hudebním průmyslu jim jdou na ruku. Nevšimla si toho, při recenzování poslední regulérní řadovky, jenom moje nevýznamná maličkost, ale v existenčních souvislostech i významný major label METAL BLADE, který si je stáhnul do své stáje. EP „The Parallax-Hypersleep Dialogues“ je první z produktů tohoto paktu.
Nutno uznat, že velkolepě pojaté „The Great Misdirect“ nasadilo laťku hodně vysoko a patřičně hned dodat, že recenzovaná třicetiminutová trojička skladeb jí rutinérsky vyrovnala. Do programu mísidla si navolte například SEPTIC FLESH, PORCUPINE TREE a dostanete je v skutečně fámózní „Specular Reflection“. Dále třeba cirkusovým prostřih s garmoškou. Že to nedává v konceptu smysl? Možná ano, ale „Augment of Rebirth“ to zdobí!
Mezi tím vším BETWEEN THE BURIED AND ME nesvázaní, svobobní, při chuti i s tím svým klasickým soundem a omletými riffy – říkejme jim tmelidla žánrů. Co naplat, pořád fungují, pořád drží, ale tentokrát to necháme bodově těsně pod maximem.
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.